´Mysli na Ježíše´

Ačkoliv jsem znala Boha jen chvíli, rozhodl se mi ukázat skutečně a opravdově. Ano, už tenkrát v červenci roku 2006, měsíc po mém uvěření v Ježíše Krista jako osobního Spasitele, se rozhodl ukázat mi, že je skutečný!

Nevěděla jsem nic o skutečné osobě Ježíše Krista, když jsem se s mým manželem, tenkrát ještě přítelem, vydala do pohoří Roháčů, západních vysokých Tater na Slovensku.

To, jak se mi Ježíš osobně představil, přemohlo celou mou bytost a dostalo mě to na mohutná orlí křídla Jeho příběhu se mnou. Získává mě a já už jsem jenom Jeho.

Když jsem stoupala po cestě na celodenní okruh pohořím Roháčů v těsném závěsu za Martinem, mým manželem, přemýšlela jsem jako obvykle nad otázkami mého srdce a jako už po tisíckrát cítila vůni té niterné naděje, že můj život mi odhalí víc než obyčejné zážitky obyčejného člověka. Věřila jsem ve víc, v zázračný život a toužila celou bytostí takový život naplno prožít. Byla jsem mladé ptáče, které věří ve výšiny nad tolik silně, že pro jejich prozkoumání dá i svůj vlastní život. Nemohla jsem žít obyčejně, věřila jsem ve víc.
Bylo tomu právě měsíc, co jsem vyřkla modlitbu spasení a zhruba 20 let po tom, co jsem neustále probádávala lidské srdce a význam a cíl žití.
Cestička se přede mnou vinula, kolem se v sluneční záři rozprostíraly pastviny a výhled široko daleko. Tento den byl na plánu okruh přes pohoří včetně nejvyšší hory a po té sestup do nejbližší vesnice. Byl to hlavní okruh, který se v Roháčích chodí.
Nevím ani zda jsem dostala pokyny, abych se modlila, četla Bibli, a dál se vzdělávala v Bohu, ale vím, že jsem cítila v srdci svobodu. Tenkrát jsem měla pocit, že vše špatné je za mnou a přítomnost jako by byla cítit více nebesky. Otázka je, zda mé srdce vědělo, kdo Ježíš je. Úplné seznámení z očí do očí a uvědomění si toho, Kdo teď je můj Bůh, pozvání blíž a divoké objetí bylo zatím jen cítit jako vůně kolem, ale já si to neuvědomovala.
V sedle pod nejvyšší horou stál rozcestník a my něco málo pojedli. Kolem proudilo mnoho turistů v těžkých pohorkách a oblečení různých barev. Podívala jsem se vzhůru k nejvyšší hoře, jejíž přechod nás čekal. Byla ostrá a plná skalních stěn, ostré kameny jí pokrývaly, na jejím pravém úbočí byla táhlá propast. Naše cesta se zde měnila z travnaté na skalnatou. Z příjemné a jednoduché na náročnou a nebezpečnou. Neměla jsem žádný názor o tom, zda to zvládnu či ne. Když jsme stoupali po kamenech k prvnímu vysokému výstupu s výhledy do propastí pod námi, s náročnými přechody, bez jištění, s jedinou pomocí řetězů, byla jsem si jistá, že tohle pro mě nebude. Zastavila jsem se u první propasti a řekla, že to nedám. To však Martin nebral za směrodatné, čekal tiše na další mé rozhodnutí. Stála jsem tam a nechtěla jeho ani sebe zklamat. Nevěděla jsem ale jak dalece můžu se svými schopnostmi počítat. Sport mi nedělal problém, věděla jsem, že na to fyzicky mám, ale měla jsem strach. V kolem proudících turistech se objevil pán, který řekl: „Počkejte, já vás přes ten převis přehodím.“ Vzal mě a přehodil přes první přestup přes propast. To mě posunulo do situace, z které nemůžu ven, teď jsem už nemohla zpět, propasti byly přede mnou i za mnou. Šla jsem tedy odvážně, ale strach uvnitř mě se po pár krocích změnil v černo před očima. Propukla jsem v pláč a po každém kroku se vrátila zpět…
Stav černa před očima nešel ovlivnit. Je to jakási úzkost duše, z kterou vůlí nepohnete. V tu chvíli pro mě bylo jediné řešení helikoptéra.

„Mysli na Ježíše“ řekl Martin.

Ta věta mě vrátila do mého niterného prostoru mého já, který jsem dobře znala, celý svůj život jsem se zabývala otázkami života a smrti. Teď jsem čerstvě věděla, že Ježíš je Bůh a že mu chci věřit. Srdce, které dlouhými roky rostlo do pevného a jistého, že chci ŽÍT, teď otevřelo své dveře Jemu. A v tu chvíli jsem uviděla v černu před očima Jeho postavu. Byl tam, dobrý Pastýř, byl tam se mnou. Podíval se na mě a ukázal ať jdu za Ním. Dívala jsem se na Něj a pomalým šouravým krokem jsem se rozešla jako ovce za svým Pastýřem. Celou dobu šel přede mnou.

Přestupy, kterými jsme šli, bych nikdy sama neprošla. Koutkem oka jsem vnímala čím procházím a bylo to mnohem horší než jsem si představovala. To, co jsem ale viděla před sebou byly Jeho záda a já vím, že On by nás mohl provést vším, nehledě na to, co je kolem nás hrozné, On je nad tím.
Když se skalnaté útvary s propastmi pod nohami změnily zase na oblé kopečky. Klekla jsem na kolena a řekla s pohledem vzhůru: „Ježíši, tak od dneška Ti patřím.“.
Od té doby jsem už to vždycky brala srdcem, křesťanství pro mě není nic jiného, než Jeho dokonalost, kterou mě obklopuje a miluje. Ukázal mi, že touží po mém nitru, po mém niterném člověku, po mém srdci. Ukázal mi, že On do mého srdce patří, a já vím, že to místo patří Jemu. Byl tolik dokonalý, odvážný, nade vším, neviděl žádný problém, … ale jedno měl v očích… touhu vejít do mého srdce.